Příběhy klientů aneb Jak učím

„Ahoj.

Děkuji Ti moc za všechnu trpělivost, se kterou jsi mě celou dobu provázela a protože tušíš, že už nebudu dále chodit na hodiny AJ, chtěla bych se s Tebou tímto rozloučit. Je mi to hrozně moc líto, protože hodiny AJ jsem opravdu milovala. Stále na to budu vzpomínat, jako na událost, která mi v mém životě dala kuráž nebát se už věcí, kterých jsem se bála a předem se nevzdávat ničeho, co se mi zdálo nemožné.

Bohužel moje nynější zaměstnání mi nedává moc času ani na sebe, natož na AJ. Člověk změnou ve svém životě nejenom něco nového získává, ale v mém případě i něco pěkného ztrácí, s tím se musím smířit. Této změny však nelituji, dala mi pocit naplnění smyslu mého života, vedla k zamyšlení se nad způsobem života nejen mojí rodiny, ale i mnoha jiných mých známých.

Jsi skvělá lektorka, pro mě ta jediná nejlepší.
Přeji Ti mnoho úspěchů a radostí ve Tvém životě. Magda“


Tak tento e-mail mi přistál na konci srpna 2020 v mé e-mailové schránce.

A mě se rozbušilo srdce vděčností a radostí. Vděčností z toho, že moje práce má takový přesah. Protože mým cílem na kurzech angličtiny nikdy nebylo nabušit do klientů co nejvíce slovíček nebo to, aby správně vyčasovali nepravidelná slovesa. To, že jsem mohla přispět k nastavení mysli předem nevzdávat nic, co se zdá nemožné, je pro mě jedna z nejkrásnější zpětné vazby. Zároveň jsem měla obrovskou radost, že se Magdě podařilo změnit práci a začít dělat v životě věci, které ji naplňují.

Ano, sice tím přestala chodit na lekce angličtiny ke mně, ale s angličtinou nekončí. A to je další věc, která mě hřeje u srdce. Mým cílem totiž je, naučit mé klienty obklopovat se angličtinou přirozeně v jejich životě. A to u Magdy trvá dál. Hned se dostanu k tomu jakou formou.

 
Já, Magda a Jay (lektor angličtiny a rodilý mluvčí) na English party pořádané pro mé klienty. 

Magda ke mně začala chodit na individuální lekce angličtiny v roce 2014. Dřív už se angličtinu na různých kurzech učila, ale velkým problémem byla obava z komunikace. Měla blok při mluvení. Když se vyplňovala cvičení, tak vše šlo hladce, ale jakmile jsme přešly na nepřipravený rozhovor, nastal problém.

Chodila nějakou dobu na individuální lekce a já jsem viděla, jak se mezi námi prohlubuje důvěra a začíná se probouzet dobrý pocit po lekci. Po čase, kdy jsem věděla, že se na našich lekcích cítí v bezpečí, jsem navrhla, aby začala chodit na lekce ve dvojici.

Tento doma vyrobený dort jsem dostala od Magdy na konci školního roku.

První reakce nebyla nadšená, ale myslím, že se mi podařilo dát na stůl všechny argumenty, proč to bude přínosné. Samozřejmě se jedná o krok mimo komfortní zónu, ale považuji to za nezbytně nutné pro každého, kdo se jazyky učí. Musíme vykračovat mimo zónu komfortu. Jen pozor na to, za jakých podmínek. U někoho se na to musí jít velmi opatrně a nesmíme se dostat do zóny paniky.

Našla jsem jí parťačku, se kterou se znala z dřívější práce a která byla podobného věku. Navzájem se motivovaly, dodávaly si sebevědomí, chválily jedna druhou – jak ta je dobrá v tom a ta druhá zase v tomhle. Naučily se i zasmát se svým chybám nebo přeřekům namísto dřívějšího vyčítání si, že toto zase nevím. Na mých lekcích jdeme často do hloubky a dotýkáme se i osobních témat. Vše, co se děje na lekcích, je pro mě posvátné a naprosto důvěrné. Ke zveřejnění všech těchto informací mám od Magdy souhlas. Jejími slovy: „Budu poctěna být součástí Tvojí prezentace“.


Jednou přišla Magda s tím, že má speciální přání a jestli bych jí nepomohla. Svěřila se, že si s manželem adoptovali na dálku klučinu z Afriky, finančně ho podporují, aby mohl chodit do školy a součástí této podpory je i to, že si občas vymění dopis – psaný jak jinak – v angličtině. A jestli bychom mohly na lekcích jeho dopis přeložit a pak spolu vymyslet odpověď. Byla jsem nadšená. Jsem nadšená vždy, když si klient sám přinese něco svého do lekce, na čem chce pracovat. A pak taky jsem byla zvědavá. Zajímalo mě, o čem bude v dopise psát a jaká to bude angličtina. Dopisů jsme potom společně přečetly a napsaly několik. Byla to pro mě skvělá zkušenost.

Ukázka dopisu psaného Jamesem. 

A teď se dostávám k tomu, že Magda zůstává v kontaktu s angličtinou i dnes. S Jamesem jsou ve spojení přes Messenger a jsou v mnohem užším kontaktu než dříve. Umožnily to moderní technologie a internet a taky samozřejmě Magdin pokrok v angličtině, zvýšení její sebedůvěry a příjemné pocity při používání angličtiny. Magda nejen, že je už dnes schopná s ním sama komunikovat, ale náramně si to užívá a má z toho radost.


Někdo by teď mohl namítnout, že přece po tolika letech je to samozřejmost. Je a není. Já nikdy neporovnávám pokroky druhých mezi sebou. A totéž říkám i mým klientům. Neporovnávejte se s druhými, ale vždy jen sami se sebou. Kde jste byli včera, před měsícem, před rokem, před deseti lety?

Tento článek je pro mě taková bilance na konci roku. Na konci roku 2020, který byl všechno, jen ne normální. Byl to rok, kdy jsem byla nahoře i dole a zároveň i doba, kdy jsem opravdu upřímně do hloubky pocítila vděčnost za vše, co mám. A to nejen v osobní rovině, ale i v té pracovní.

Před osmi lety jsem se vydala na dráhu jazykového lektora. Opustila jsem jisté vody ministerstva a vydala se za voláním svého srdce. Zaměstnání vyměnila za podnikání. Získala větší svobodu a zároveň bojovala se svou vlastní odpovědností. Dostala několik užitečných lekcí. A potkala spoustu báječných lidí, kteří můj život obohatili. Magda je jedním z nich.

Mojí vášní jsou cizí jazyky a cestování, mým darem je empatie a naplňuje mě pomáhat druhým objevit svou vlastní cestu k jazykům, na které vytrvají, protože si ji budou užívat. Jsem autorkou e-booků Navigace k objevení vlastní cesty k jazykům a Jak zatočit s pocitem „Já se ten jazyk nikdy nenaučím" . Můj příběh si přečtěte zde >>