Czech Time
rozhovor s Lenkou Suchomelovou

Online prostor se stále více stává místem, kde nejen pracujeme a učíme se, ale i navazujeme nová přátelství a spolupráce. Jedním z mých nejbližších lidí, se kterými jsem se seznámila „virtuálně“, v rámci mé profese lektorky jazyků, je host tohoto článku.

Těší mě, že moje pozvání k rozhovoru přijala Lenka Suchomelová, lektorka češtiny pro cizince. Vyzpovídala jsem ji o tom, jak se ke své práci dostala, kdo jsou její klienti, jak je to s češtinou v rámci jiných jazyků a poví nám i to, jak se sama zvládá učit další cizí jazyk.

Pohodlně se usaďte, nalejte si skleničku dobrého českého (nebo moravského!) vína a nechte se inspirovat jako lektoři i studenti. 

Češtinu pro cizince učím něco málo přes deset let a asi před rokem a půl vznikl Czech Time, on-line projekt, ve kterém se snažím pomáhat středně a více prokročilým studentům s češtinou.

Projekt vznikl hlavně proto, že si myslím, že je toho na internetu pro tuhle cílovou skupinu k dispozici hrozně málo. Někteří kolegové se dokonce domnívají, že tihle studenti už se poperou s češtinou sami, a když se dostanou za úroveň B1, pomoc lektora už nepotřebují. Já si to nemyslím, a proto vytvářím konverzační on-line klub, e-mailové kurzy psaní, konverzační kurzy o filmech a spoustu dalších věcí.

Nikdy jsem nechtěla učit! Jsem z učitelské rodiny a vždycky to pro mě bylo dost odstrašující. No, ale odříkaného chleba… Učit jsem začala na vysoké škole. Tehdy jsem přes den studovala, po nocích tancovala a potřebovala jsem brigádu, která by se s tím dobře kombinovala a „ucpala“ mi volná místa v rozvrhu. Učení se nabízelo. Během prvních pár měsíců mě to chytlo natolik, že už jsem si pak nikdy moc neuměla představit, že budu dělat něco jiného.

Jak moc ti rozumím! Mám to úplně stejně. 🙂 Učitelé v rodině a můj postoj byl vždy takový, že já tedy rozhodně učit nebudu… Já zase říkám, že osudu neunikneš!

Miluju kontakt s lidmi z celého světa. Moc ráda cestuji a poznávám různé kultury. Díky téhle práci můžu tak trochu cestovat každý den. 🙂 Ohromě mě baví ta pestrost, kdy mluvím každý den s lidmi z různých zemí, různého věku, různých vyznání, různého politického přesvědčení, různých profesí… Taky mi dělá moc dobře, když se mi podaří sledovat, jak spolu ti úplně odlišní lidé dokážou v pohodě vycházet, komunikovat, spolupracovat, pomáhat si. Mám pak zkrátka takový idealistický pocit, že svět je krásné místo, kde nám spolu může být všem dobře, stačí jen trochu chtít.

Úskalí, ta si dělám většinou sama. Často špatně odhadnu čas nebo své síly, a pak si nadávám. No a taky, je to přeci jen práce s lidmi, někdy si člověk s někým nesedne, nebo se v někom zklame, to mě pak mrzí.

Původně jsem si myslela, že Czech Time bude primárně pro cizince žijící v Česku, ale není to tak úplně pravda, mám hodně klientů i ze zahraničí. Je to asi půl na půl. Jsou to lidé, kteří chtějí v Česku pracovat nebo studovat. Převládají lidé z ostatních slovanských zemí: Ukrajiny, Ruska, Polska. Ale občas se ozve i někdo z druhého konce světa nebo třeba z Keni, Egypta… Internet je pro mě v tomhle pořád magický nástroj.

To je docela těžká otázka. Zjišťuji, že v prezenční výuce a klasických kurzech používám trochu jiné metody a techniky než v on-line světě, kde dělám trochu jiné druhy kurzů.

Ale obecně fandím komunikačním metodám. Posledních několik let se hodně zajímám o to, jak se učit jazyky efektivněji, inspiruji se u polyglotů a různých expertů, a pak to na sobě testuji. Když se mi to osvědčí, pouštím to dál mezi své studenty. Líbí se mi přirozené učení, kdy se člověk jazykem obklopí, ponoří se do něj a učí se ho vlastně tak nějak mimochodem skrze to, co dělá. Jazyk je pak spíš prostředkem než cílem. 

Tak přesně takovýto přístup je i moje srdeční záležitost. Konkrétní příklad toho, jak se moje klientka obklopila jazykem a překonala bariéru, která ji po mnoho let blokovala v komunikaci, si můžete přečíst v článku Příběhy klientů aneb Jak učím.

Konverzační klub je hodně zaměřený na aktivní jazykové dovednosti – psaní a mluvení. Každý týden máme jednu hodinovou konverzaci ve skupině pro max. 6 lidí. Ráda bych rozběhla systém minikonverzací, kdy by studenti mluvili spolu každý den 10 minut přes Messenger nebo něco podobného. Každý den přidávám do klubu dva příspěvky, které studenti komentují buď písemně nebo formou audio/videokomentáře a já jim pak opravuji chyby a dávám zpětnou vazbu.

Myslím si, že pravidelný kontakt s jazykem je pro učení to nejdůležitější. A sama jsem si vyzkoušela, že 10 nebo 15 minut každý den mi dá mnohem víc než 2 nebo 3 hodiny jednou za týden. Klub je místo, kde mohou všichni každý den těch svých 10 nebo 15 minut (samozřejmě i víc) s češtinou strávit, aktivně ji používat a získat k tomu zpětnou vazbu.

V příspěvcích se věnujeme i poslechu, gramatice, slovíčkům a dalším věcem, ale vždy se to snažíme prostřednictvím komentářů hned uvést do praxe.

Německy nemluvím, to neumím posoudit. Ale obecně si nemyslím, že by to bylo tak hrozné. Samozřejmě pro člověka, který v životě neviděl skloňování, je těžké pochopit systém našich pádů. Stejně tak bývají oříšek slovesné prefixy, vyznat se ve všech těch našich udělat, dodělat, zadělat, vydělat, předělat, nadělat… to dá lidem dost zabrat. Pro asijské studenty bývá hodně náročná výslovnost. Ale na druhou stranu nemáme členy, máme relativně jednoduchý systém slovesných časů… Myslím si, že každý jazyk má něco. Hodně záleží na tom, jaký má člověk mateřský jazyk a kolik dalších jazyků (a jakých) už ovládá.

Špatně. Popravdě, přesně tohle je pro mě v rámci jazyků největší výzva. Zatím se mi nepodařilo najít nějaký dlouhodobě udržitelný systém, který by mi opravdu fungoval. Ale beru to jako nikdy nekončící cestu. Snažím se využívat malinké chvilky během dne a nalepit jazyky na ostatní činnosti.

Leni, pak bych Tobě i komukoliv dalšímu, komu se nedaří najít dlouhodobě udržitelný systém, doporučila můj online kurz Jazykový restart, ve kterém provázím tvorbou jazykového plánu od A do Z.

Celé se to hodně mění podle toho, v jaké fázi jsou zrovna děti. Teď mám takové intenzivní poslechové období. Dcera je ještě malá, moc zatím nemluví, takže když jsme doma samy, vždy mi u toho běží nějaký podcast v cizím jazyce. Každý všední den mám desetiminutovou konverzaci s lektorkou po telefonu. Slovíčka si opakuju přes mobilní aplikaci, vždy když někde vyšetřím 5, 10 minut. Zkouším samomluvu. Sleduju sociální sítě v cizích jazycích, udržuji kontakt s přáteli v cizině. Každý den mám několik několikaminutových ostrůvků. Na první pohled to vypadá jako nic, ale když to pak člověk posčítá, minimálně hodina denně z toho většinou vypadne.

Leni, děkuji za rozhovor. Ať se daří!